Sklo

 


 

HK-koup-2Sklo s námi žije odedávna. Vzpomeňme na gotická okna vytvořená z tlustých malých plošek skla v olověných rámečcích, přes která bylo možné vidět jen obtížně. Pravěcí lidé používali přírodní sklo - tzv. "obsidián", které vzniklo ztuhnutím sopečné lávy. Přibližně 3-4000 let před naším letopočtem již lidé dokázali sklo vyrobit sami - konkrétně to byli Egypťané a jednalo se o sklo fungující spíše jako glazura na keramiku.

 

A jak se sklo vyrábí? Je třeba sklářský písek, vápenec - stabilizátor, soda - tavivo, skleněné střepy a případně barvivo. Sklářský písek je křemičitý písek, který obsahuje oxid křemičitý. Křemen má teplotu tání kolem 2000 °C, proto se při výrobě přidávají alkalické látky, jako je soda a potaš, které snižují teplotu tání na asi 1000 °C. Protože alkálie snižují odolnost skla vůči vodě, což je obvykle nežádoucí, přidává se také oxid vápenatý, který tuto odolnost zlepšuje. Tato směs se promíchá a následně taví. Při tavení vznikají bublinky a těch je třeba se zbavit, aby sklo bylo hladké a dokonalé. Patrně si vybavíte repliky gotického nápojového skla zelené barvy - zde jsou viditelné bublinky součástí autentického zážitku ze starobylé metody výroby.

 

Křišťálové sklo je olovnaté sklo s výraznými světelně-odrazivými vlastnostmi (vysoký index lomu světla). Obsahuje zpravidla 18-35% oxidu olovnatého (PbO), kterým jsou nahrazeny vápenaté složky běžného skla. Oxid olovnatý, nedílná součást tradičního křišťálu, sklu dodává větší hustotu, menší tepelnou vodivost, vyšší index lomu (vyšší lesk), větší odolnost a houževnatost. Je ovšem náročnější na zpracování, a kladou se tak větší nároky na umění skláře. Spolu s tím stoupá také hodnota a cena křišťálového skla.

 

Mezi přední evropské producenty olovnatého křišťálového skla patří například manufaktura Baccarat, sídlící od roku 1764 ve francouzském stejnojmenném městě. Někteří skláři olovo nepoužívají, jako například přední česká sklářská manufaktura Moser z Karlových Varů. Její výrobky a výrobky dalších skláren, které olovo nepřidávají, tak jsou podle odborníků choulostivější a nedosahují tak vysokého lesku.


Známe sklo foukané a sklo broušené. Foukáním (tradičně - pomocí sklářské píšťaly) vznikají sklenice, vázy ... Broušení je povrchová úprava skla za účelem dosažení dekoru. Broušení se typicky užívá u křišťálového skla.

 

Jeden z typů skla (a pro nás interiéristy ten nejdůležitější) je sklo plošné - používá se jako výplň oken, dveří a výloh obchodů, také jako opláštění moderních budov. Jeho další formy se používají i jako konstrukční prvky - jako schodišťové stupně, pochozí lávky, příčky, dveřní křídla, ale také jako desky stolů či police.

 

U plochého skla sledujeme tři základní vlastnosti: propustnost světla (a barvu), úpravu povrchu a mechanickou odolnost. Z hlediska světelné propustnosti se můžeme setkat se sklem průhledným (propustí většinu světla) a polo-průhledným (nejčastěji u opláštění budov, které se navenek jeví jako zrcadlové, ale dovnitř světlo proniká. Takové sklo má na jedné straně nanesenu nepatrnou kovovou vrstvu, která tok světla koriguje). Dále existuje také sklo průsvitné (světlo propustí, ale rozptýlí tak, že vidíme jen rozmlžené obrysy předmětů) a nakonec se setkáme i se sklem neprůhledným.

 

S propustností světla souvisí i barva skla: sklo nazýváno nejčastěji jako čiré obsahuje normou povolené množství oxidu železa, který hmotu skla zabarví mírně do zelena. To se projeví především ve větší ploše skla, nebo při pohledu na hranu. Sklo nazýváno jako extra čiré pak už železo téměř neobsahuje a jeví se jako průhledné, v hraně bělavé.

 

Sklo však může získat i celou škálu dalších barev - buď je barva skla dána nátěrem či fólií (pak je sklo neprůhledné) nebo je sklo zabarveno v hmotě. Toho se dosahuje přidáním různých oxidů kovů (například meď sklo zabarví do tyrkysova, nebo až do tmavě červena; stříbro a síra do žluta …) Pouze sklo zabarvené v hmotě může být barevné a zároveň průhledné.

 

Další sledovanou vlastností je úprava povrchu skla. Ta se projeví na propustnosti světla a sklo se stane průsvitným. Nejčastější úpravou povrchu je matování (leptáním v kyselině, pískováním, aplikací matové fólie, nebo laku) a pak vytlačením vzoru pomocí válce (dekorativní vzorovaná skla).

 

Všechna plochá jsou buď jednostraně či oboustraně pohledová (tzn. mají líc a rub, nebo jsou obě strany lícové).

 

Po stránce mechanické odolnosti plochá skla dělíme na běžná a bezpečnostní. Běžné sklo se při mezním působení síly rozbije na nestejnoměrné ostré střepy. Pevnost běžného skla výrazně zvyšuje plošné lepení k podkladu (například u obkladů stěn).

 

Bezpečnostní skla mají uplatnění všude tam, kde jsou kladeny větší nároky na pevnost, odolnost a pružnost skla. Jde například o police, sprchové kouty, dělicí příčky, celoskleněné dveře atp.

 

Bezpečnostní skla jsou nejčastěji dvojího druhu: podlepená PVB fólií (polyvinylbutyral), nebo kalená. Fólie částečně zvyšuje mechanickou odolnost skla a po rozbití na ní zůstávají střepy přichyceny. Kalené sklo má výrazně zvýšenou odolnost i pružnost a při případném rozbití se celé rozpadne na stejnoměrné, drobné, neostré úlomky. Před výrobou kaleného skla je třeba přesného zaměření pro stanovení rozměru a dále pro určení velikosti a umístění otvorů. Odvrtání a obroušení otvorů totiž musí proběhnout před kalením. Po vykalení sklo nelze řezat, vrtat, ani brousit.

 

Další zvyšování odolnosti skla se provádí vrstevním (lepením několik skel k sobě, či prokládáním PVB fólií). 

 

U plochého skla se také před aplikací zpracovávají hrany. Dvě základní úpravy hran jsou broušení a leštění, ev. fazetování.

 

Nejčastější vyráběný formát skla je 225 x 321 cm. Ovšem formát doporučený pro běžnou manipulaci je o něco menší, 250 x 160 cm. Hmotnost menšího formátu bude při tloušťce skla 8 mm činit 42 kg. Při navrhování a práci se sklem je tedy dobré mít na paměti stávající stavební otvory a velikost maximálního formátu, který jimi prostoupí a lze s ním ještě manipulovat.

 

Před aplikací skla je také potřeba definovat typ uchycení skla. Setkáme se s rámovým uchycením (sklo je zasazeno v pevném rámu) a bodovým uchycením (často například u dveřních křídel). Při bodovém uchycení je třeba používat pouze kalené sklo.

 

Nejčastější aplikací skla v interiéru je obložení na stěnách. U takového použití je potřebná tloušťka skla alespoň 4 mm. Pokud se plánuje vrtání otvorů (zásuvky, vypínače … ), doporučuje se i tloušťka větší.

 

U obložení stěny v kuchyni (nad pracovní deskou) je také potřeba počítat s tzv. termálním šokem. Když je na 3 metrech délky skla teplotní rozdíl více než 35°C, sklo praská. Toto nejvíce hrozí při výrazně sálajících zdrojích tepla, např. u plynového hořáku.

 

U konstrukčních prvků, jako jsou příčky a zábradlí, je potřebná síla skla 2x 8 mm s mezivrstvou PVB folie. U stolních desek je to pak podobně. Pro dveře se nejčastěji doporučuje tloušťka 10 mm kaleného skla. Závěrem je nutné poznamenat, že je třeba ověřit, aby konečný výpočet vhodnosti tloušťky použitého skla nakonec spadal do kompetence realizační firmy, a ta za něj nesla odpovědnost.